Jedná se o jeden z nejtvrdších plnokontaktních bojových sportů na světě. Mimo boxerské údery a kopy jsou povoleny i údery lokty, kopy kolenem, zachytávání a různé druhy strhů a porazů.

Vznik a vývoj Thajského boxu

Když Barma vydrancovala a srovnala se zemí Ayuddhayu (Ayutthayu), tehdejší hlavní město, které je dnes nazýváno městem „svatým“ a leží zhruba sto kilometrů od dnešního Bangkoku, byly písemné památky o počátcích thajské historie nenávratně zničeny. S nimi nám zmizely i záznamy o počátcích thajského boxu. To málo, co o této době víme, pochází ze zápisků barmských, kambodžských a evropských návštěvníků a cestovatelů. Některé důležité záznamy se také dochovaly z kronik království Lanna – Chiangmai, které se na území dnešního thajska nacházelo zhruba třista kilometrů od Bangkoku. Všechny prameny se shodují na tom, že thajský box se zrodil jako bojová technika na boj na blízko. Tato technika se stala účinnější než samotné zbraně. Odkud se thajský box zrodil a jaký byl jeho vývoj. O tom prameny mlčí, nebo jsou nepřesné, případně si i odporují. V zásadě ale existují dvě hlavní teorie.
Jedna říká, že toto umění se vyvinulo při tom, jak se Thajci stěhovali z Číny. Postupně se zdokonalovali v technice, když bojovali o svou zem. Druhá teorie naopak tvrdí, že Thajci byli odjakživa na dnešním území Thajska, a že thajský box vznikl jako bojové obranné umění, když si thajci museli chránit svou zem. Druhá teorie, ačkoliv je kontroverzní, má nemalou vědeckou podporu a archeologické důkazy. První je nicméně také možná (www.muaythai.com).
Co je ale jisté je to, že thajský box byl důležitou součástí thajské kultury již od svých prvopočátků. V Thajsku je toto bojové umění povýšeno na královský sport. Za starých časů se konflikty a problémy řešily pořádáním zápasů v thajském boxu. První náhlý vzestup zájmu o thajský box byl za vlády krále Naresuana v roce 1584. Během tohoto Ayuthájského období byl každičký voják cvičen v umění thajského boxu, aby byl schopen takto bojovat stejně jako král sám. Postupně se thajský box odpoutal od svých kořenů a začaly se rodit nové techniky. Změny pokračovaly i za vlády krále Prachao Sua (Sanpet VIII.) - známým pod jménem „Král tygr“. Byl obrovským milovníkem umění thajského boxu. Často bojoval inkognito a porážel tehdejší šampióny. Za jeho vlády byl v zemi mír. Král, aby svou armádu udržoval v připravenosti k boji, ji nechával cvičit thajský box. Zájem o tento sport byl již předtím dost velký, ale v této době nastal přímo raketový vzestup.
Thajský box se stal oblíbeným sportem a lidé jeho cvičením trávili svůj volný čas. Prameny hovoří o tom, že lidé různého sociálního postavení přicházeli do táborů, kde se učilo umění thajského boxu. Bohatí, chudí, mladí i staří, všichni chtěli ovládat toto bojové umění. V každé vesnici bylo možné vidět zápasy, každá měla své místní šampióny. Na každý zápas se sázelo a zároveň to byla i věc hrdosti. Sázení u tohoto sportu již zůstalo, mnohdy se jedná i o veliké sumy přesahující stovky dolarů. Thajský box byl vždy sportem populárním, ale jako u každého sportu, jsou doby, kdy je více a kdy méně populární. Za vlády krále Ramy V., byly pořádány zápasy na výsostné královské nařízení a vítězové těchto turnajů byli štědře odměňováni. Král jim uděloval vojenské hodnosti, které jsou pro nás Evropany jen těžko přeložitelné. Znamenají něco jako major thajského boxu. V tehdejší době si lidé těchto titulů velmi považovali. Zápasy se tehdy nebojovaly v ringu, jak jsme zvyklí dnes, ale na jakémkoli vhodném místě, na dvoře, mýtině apod. Tak se dělo až do vlády krále Ramy VI., kdy se zavedl ring ohraničený lany a začal se odměřovat čas. Předtím se čas měřil podle toho, kdy se proděravělý kokosový ořech, který se dal do nádoby s vodou, zcela naplnil a potopil se tak pod hladinu. Jakmile se tak stalo, bubeník všem signalizoval konec kola.
Thajský box byl vždy sportem i vojenskou bojovou technikou. Za starých časů, lidé trénovali thajský box kdekoliv a kdykoliv bez ohledu na společenské postavení. Dokonce až do dvacátých let 20. století, bylo jeho zařazení do osnov součástí povinné školní výuky. Kvůli vysoké úrazovosti se však od tohoto zvyku muselo ve školách upustit. Lidé se však i nadále věnují thajskému boxu v tělocvičnách a sportovních klubech. Po staletí se armáda starala o to, aby toto umění nebylo nikdy zapomenuto. Snad odjakživa, co v thajsku existuje armáda, vojáci cvičili tuto techniku boje. Pro armádu je to technika na boj z blízka, bojové umění na bitevním poli. Kdykoliv má thajský voják bojovat beze zbraně, vždy užije thajský box. Ale to by udělal jakýkoliv muž, a nyní i žena či dítě v Thajsku.

Pozorování boje, jeho napodobování, učení se, bylo vždy v Thajsku součástí dětství.

Za vlády „krále tygra“ si začali bojovníci obvazovat ruce a předloktí pásky z koňské žíně. Mělo to dvojí důvod - chránit bojovníka a zároveň způsobit větší poranění protivníkovi. Později se začalo užívat konopných provazů a naškrobených bavlněných pásků. Pro speciální zápasy, a se souhlasem obou bojovníků se smíchalo roztříštěné sklo s lepidlem a namazalo se na provazy na rukách. Změny, které tento sport prodělal v posledních desetiletích již byly především technického charakteru. Například bojovníci vždy nosili nějaký druh suspensoru, kterým si chránili slabiny, protože kop do těchto míst byl až do 30. let 20. století naprosto legální. Zpočátku se bojovníci chránili kůrou ze stromu či mořskou lasturou, kterou si přivazovali na tělo. Později se začal používat malý trojúhelníkový polštářek, modrý nebo červený, aby se zase bojovníci vrátili k původní ideji lastury.